Chemie ve službách temnot

Ve 3. stol. n. l. už bůhví pokolikáté měřily síly dvě světové mocnosti – Římská a Perská říše. Jedním z míst střetu byla i pevnost Dura-Europos na řece Eufrat ve východní Sýrii. Perští dobyvatelé se snažili pevnost podkopat tunely, římští obránci se jim v tom snažili zabránit kopáním vlastních tunelů. Peršané se ale na podzemní střet připravili - do svých tunelů rozmístili množství ohnišť a v okamžiku, kdy se k nim obránci prokopali, naházeli do ohňů síru a asfalt. Dým plný toxických spalin Římany zahubil.

 Zničení celého oddílu vojáků jedním tahem dokazuje potenciál chemického útoku a také připomíná, že takové způsoby boje byly používány již v dávnověku. Chemické zbraně nejsou vůbec ničím novým.

Odnepaměti až dodnes patří toxické látky do válečné i lovecké výbavy například amazonských indiánů. Pro tzv. „šípové jedy“ se používají výtažky z jedovatých žab či rostlin. Známý jed kurare působí paralyticky tak, že blokuje přístup neuropřenašeče acetylcholinu na motorická zakončení receptorů, a omezuje tak přenos nervového vzruchu. Ovšem zbraní hromadného ničení se jed stává až při použití ve velkém množství. Při obléhání pevností a měst, ať už ve starověku či středověku, se používala taktika otrávených studní či protékajících vodních toků. Snadno dostupné byly vždy rostliny, zejména pelyněk, bolehlav nebo čemeřice.

Pokud šlo o to získat převahu v boji, válečníci neváhali sáhnout po jakémkoliv prostředku. Jako primitivních chemických zbraní se používala i živá zvířata. Když se poražený kartaginský vojevůdce Hannibal toulal po světě, aby pokračoval v naplňování svého životního údělu, totiž boji proti Římu, radil nejrůznějším panovníkům v bojové taktice. Třeba syrskému králi Antiochovi III., aby dal házet na nepřátelské lodě nádoby plné zmijí, a zchladil tak bojové nadšení římských námořníků. O několik století později vynalezli staří Mayové živé ruční granáty – do nepřátelských houfů vrhali hnízda jihoamerických sršňů. Pár bodnutí sršním žihadlem, naplněným jedem se smrtnou dávkou 2,5 miligramu na kilogram hmotnosti zasaženého, dokázalo vyřadit bojovníka ze hry.

Nelze také opomenout zásadní a nejslavnější středověkou zbraň hromadného ničení, tzv. „řecký oheň“. Tajná zbraň, která pomohla Byzantské říši (východní Řím) udržet si po několik století převahu na moři. Směs ropy, pryskyřice, síry a dalších hořlavých látek s páleným vápnem se po zapálení vystřelovala na nepřátelská plavidla, kde se dala jen těžko uhasit. Finta spočívala v tom, že při snaze uhasit oheň vodou se díky přítomnosti vápna vyvíjelo velké množství tepla (vzniká hašené vápno), což k uhašení ohně vůbec nepomohlo, právě naopak. Doprovodným a smrtícím efektem byl vývin toxických plynů, zejména oxidu siřičitého a oxidu uhelnatého.

V daleké Číně takovéto metody boje znali jistě také, ba co víc, již v 7. století n. l. operovali čínští alchymisté se střelným prachem, což neobyčejně zvedlo „úroveň“ tamního válčení. Rakety a toxické granáty, plněné dusičnanem draselným, sírou, dřevěným uhlím a s příměsí jedovatého oxidu arsenitého dokázaly kosit celé oddíly nepřátel a, jak už to tak bývá, i civilních obyvatel. Hromadné likvidace civilistů ovšem dovedli k dokonalosti nelítostní Mongolové. Když si ve 13. století Čingischán se svými hordami podrobil Čínu, vypůjčil si ty nejmodernější technologie ke své další expanzi. Až do Evropy dovezli nájezdníci nejen oheň a strach, ale také morovou epidemii, kterou dokonce umně využívali k biologickému boji na poloostrově Krym. Těla mrtvých lidí vrhali přes hradby dobývaných měst - šíření nemoci pak dokázalo bezpečně nalomit zdraví a morálku obránců.

Éra evropské alchymie přinesla kromě bludných cest za kamenem mudrců i řadu užitečných poznatků v oblasti metalurgie, ty se přirozeně daly využít ve vojenství. S odhalením tajemství střelného prachu se na evropských bojištích objevilo dělostřelectvo a toxické granáty. Ze známých jedů dominoval oxid arsenitý, jenž byl nejčastěji využíván k vyřizování účtů mezi mocnými rody. Nicméně Evropa toho času pouze doháněla to, co bylo v Číně známo po staletí.

Mnohem zajímavější z hlediska vývoje chemických zbraní je 18. a 19. století, kdy bylo objeveno množství sloučenin, později masově nasazených v 1. světové válce - vrcholu chemické války. Zásadní byl objev chlóru v roce 1774 a kyanovodíku o osm let později. Fosgen byl poprvé připraven v roce 1812. Symbolem chemické války se stal bis(2-chlorethyl)sulfid, známý spíše jako yperit, pojmenovaný podle belgického města Yprés, kde byl poprvé použit německou armádou. Jeho působení zanechávalo na pokožce zasažených bolestivé popáleniny. Celkové ztráty způsobené chemickými zbraněmi během 1. světové války dosahovaly 1,3 milionu lidí.

Ani úmluva o zákazu chemických zbraní z roku 1925 jejich vývoj nezastavila. V laboratořích německého koncernu IG Farben byl v meziválečném období vyvinut např. tabun a sarin. Chemicky patří mezi organofosfáty, jedná se o těkavé bezbarvé kapaliny, které působí nervově paralyticky - podobně jako u jihoamerického kurare - narušují přenos nervového vzruchu do svalů a způsobují jejich ztuhlost. K ochromení dýchacích svalů a následné smrti stačí pouhá desetina gramu.  

Chemické látky se používaly i v moderních válkách, ve Vietnamu byly plošně nasazeny herbicidy k hubení vegetace, v irácko-íránské válce v 80. letech byl znovu vzkříšen yperit i sarin.

Závěrem nelze než zopakovat, že chemické zbraně provází lidstvo od počátku věků a ani poslední smlouva o jejich zákazu z roku 1997 jejich šíření zcela nezastavila. Navíc vzhledem k šířícímu se mezinárodnímu terorismu nemusí mít ani samotné státy nad těmito zbraněmi stoprocentní kontrolu. Chemické zbraně se tak opět stávají téměř všedností, jakou byly na počátku svého dlouhého vývoje.

Autor: Ing. Martin Pém, martin.pem@synthesia.eu